Prosinec 2014

Sama v zrcadle

16. prosince 2014 v 19:00 | T. J. Woltur

Sám, sám v samotě.
Vidím právě tě.

Temné oči.
Dlouhý vlas.

V zrcadle vidím
zas a zas.

Nevím, zda je to
pravda či lež.

Stojíš tam jak
solná věž.

V ruce dýka,
temný nůž.

Křičím......... Ale pozdě.
Už kane mi ze rtů
tvoje růž.
...

Kapka krve
dopadla.

Proč sama k sobě mluvila!?!

Nikdo neposlouchal její prosby.
Nikdo neměl sebe dosti.

Oči zalitý má slzami.
Ona sama zemřela.

Kdo teď bude hledět na ní.
Kdo mysliti bude za ní.

Ona ani odraz už tu není.
Jak samomluva v hrobě sedí.

...

A kde je ta dýka!
Temný nůž?

Zmizel, když viděl,
jak kane jí ze rtů růž.

On nabyl stvořen
k zabíjení

Takoví totiž
nikdo není.

Jen hloupí se dobrovolně.
Ve smrt mění.

naděje

12. prosince 2014 v 20:23 | T. J. Woltur
Dívka seděla na koleji
a vzdychala.

Vzpomínala a
tiše vzlykala.

Její sen se rozpad
na sto střípků.

Proč vlak nejede!

Má i on snad výtku?

A tak tiše sedí
a vzdychá.

Nad, světem který
skýtá.

Nad tou růží co
odkvítá.

Nad skřivánkem,
co už nezpívá.

Koleje drnčí. Myšlenka zní.

Chceš být v její kůži?

Nadechni se,
a nechod´s ní.
Naději vlak nesrazí.